Václav Staněk vítěz v Grand Prix CSI5* ve Spruce Meadows
Účastník projektu Young Riders Academy, jezdec působící v Kanadě
“na koně se dívám jako na sportovce, jsou mými parťáky jak v práci, tak v osobním životě“
Účastník projektu Young Riders Academy, jezdec působící v Kanadě Václav Staněk: na koně se dívám jako na sportovce, jsou mými parťáky jak v práci, tak v osobním životě
Krásný dobrý den, ráno, večer, zkrátka jakoukoliv část dne, ve kterou čtete tato slova. Ráda bych Vás přivítala u oficiálně prvního článku welfare group blogu. Dnes si představíme mladého jezdce působícího v Americe, Václava Staňka.
Kdo je Václav Staněk ?
Představil bych se velmi ve stručnosti. Jsem dvaceti osmi letý jezdec působící hlavně v zahraničí, konkrétně v USA v Kanadě.
Co je z Vašeho pohledu kůň, jaký má ve Vašem životě význam?
V první řadě zvíře, se kterým pracuji. Parťák, který je mojí nedílnou součástí jak v práci, tak v osobním životě. Osobnost – každý je naprosto jedinečný, každý má jak silné, tak slabé stránky. U mladých koní mě právě baví všímat si toho, jak je každý úplně jiný, jak se ke každému musí zvolit individuální přístup. Moc mě baví u mlaďochů intenzivně rozvíjet jejich silné stránky, při jejichž úspěšném rozvoji a pochopení každého z nich je s nimi pak radost pracovat. Na koně se dívám jako na sportovce, zaměřuji se hlavně na atletické, ale samozřejmě i na fyzické a mentální schopnosti. Koně jsou prostě mými životními parťáky a mojí nedílnou součástí, bez kterých bych to nebyl já.
Jezdecké začátky
Koně se mi vždycky líbily a rád jsem se na ně chodil dívat k ohradě . Chodil jsem na spoustu kroužků a chtěl jsem vyzkoušet i koně. Moje ,,jezdecká kariéra‘‘ započala v roce 2008, v mých jedenácti letech v Jihlavě v Sasově. Předtím jsem se občas svezl na ponících, ale v tomto období jsem začal chodit na pravidelné lekce na lonži, na které mě vozila moje mamka a i ta později začala jezdit na koních, tak jsme jezdili spolu. Mamka mě nejvíce podporovala a nejvíce mi pomáhala a je tomu tak vlastně i doteď. Po dvou letech ježdění jsem chtěl začít skákat, ale ve stáji nebyla taková možnost, tak jsme pořídili vlastního koně, který se jmenoval Top Gun, kterého jsme měli s mamkou na půl a ustájili jsme si ho v rodinné stáji v Kamenné. V Kamenné začal můj první skokový rozvoj. V roce 2012 jsem odešel na angažmá do Opavy do stáje k Jirkovi Hruškovi, kterého jsem oslovil na jedněch závodech, protože tady na Vysočině žádná profesionální sportovní stáj nebyla a k Jirkovi jsem vzhlížel. Nejdříve jsem tam jel jenom na léto, ale později jsem tam přestoupil i na střední školu. Dopoledne jsem byl ve škole a odpoledne ve stáji, nejdříve jsem si odjezdil svého koně a později i koně Jirky nebo majitelů koní, co je měly u Jirky. Bylo to moc hezké životní období.
Životní kůň
To byl určitě ten první vlastní kůň, Top Gun. Bylo mu třináct let, když jsme si ho pořídili a měli jsme ho až do jeho úplného konce. Absolvoval jsem s ním svoje první starty na hobby závodech, oficiálních závodech, jezdeckou licenci. Dokonce i mamka na něm absolvovala hobby závody a Hubertovy jízdy. Takový náš super kůň. Když už nebyl do sportu, tak na něm mamka jezdila na vyjížďky a později jsme ho nechali dožít na pastvě.
Trenéři, se kterými Václav trénoval
Úplně první trenér, se kterým jsem trénoval, byla na Sasově Ilona Smejkalová, ve stáji U Zlatého Potoka v Kamenné to byla Martina Davidová. V Kamenné to bylo hrozně super, byli jsme tam taková parta, co trénovala a společně i jezdila po závodech, tam mě závodění velice nadchlo a i se mi začalo dařit. Dále jsem trénoval s Lubošem Kucharovičem, který mi hodně pomohl s mým druhým koněm, který byl trochu složitější povahy a zase jsem se o kus posunul. Později se mi začal věnovat Jirka Hruška, se kterým jsem už trénoval na té profesionálnější úrovni a po maturitě jsem šel jako jezdec pracovat do Německa, kde byli mými trenéry Johannes & Marcus Ehning, poté jsem půl roku pracoval pod Dirkem Ahlmannem. Po roce v Německu jsem se vrátil do Česka, začal jsem studovat na VŠ, když jsem promoval, tak jsem se dostal do projektu Young Riders Academy a díky tomu jsem odjel na zahraniční stáž do Holandska k trenérům Wimu a Benu Schröder. Další angažmá v Německu jsem absolvoval u Paula Schockemöhle a potom už následovala Amerika, kde jsem až doteď. Pracuji s Danielem Coyle ve stáji Lothlorien sídlící přes zimu na Floridě se stálou základnou v Torontu.
Young Riders Academy
Popravdě jsem o tomto projektu až tak moc nevěděl, až když vyšel článek o tom, že se bude otevírat další ročník tohoto projektu jsem zpozorněl a přečetl jsem si vše potřebné. Podmínky, které musí uchazeč splňovat jsem splňoval a tak jsem se rozhodl to zkusit. Vůbec jsem nečekal nějaký úspěch, pozvali mne ale na výběr, což byla účast na CSI3*. Za tu zkušenost jsem byl moc rád, protože v tu dobu jsem možnosti zúčastňovat se na závodech takové úrovně neměl. Bral jsem to sportovně, jel jsem si pro zkušenosti, ale samozřejmě zkusit zajet co nejlepší parkur. Závody byly moc fajn, i když jsme jeli za dvě chyby, kůň skákal skvěle. Myslel jsem si, že mě po tomto výkonu nevyberou, ale oni mne vybrali, protože to nezáleželo pouze na základě úspěchu v tomto závodě, ale záleželo na více faktorech. Jsem moc rád, že to vyšlo a otevřelo mi to dveře zase dál do jezdeckého světa. Dalo mi to spoustu zkušeností z tréninků s trenéry na světové úrovni, spoustu kontaktů, přátel, se kterými jsem v kontaktu doteď.
Ježdění v zahraničí. Jak se tam Václav dostal?
Kdo se do zahraničí chce dostat, se tam dostane, když je člověk pracovitý a nebojí se toho, má velkou šanci. Sportovních stájí, které hledají jezdce hlavně na mladé koně je spousta. Důležité je, vytrvat a přenést se přes to, i když se zrovna nedaří, to k jezdeckému sportu prostě patří, vzít si z každé zkušenosti co nejvíce pro sebe. Po maturitě, když jsem chtěl jít někam do stáje, jsem si stáj hledal tak, že jsem si otevřel FEI žebříček nejlepších jezdců a všude, kde na ně byl kontakt, jsem je oslovil. Několik z nich se mi ozvalo, tak jsem si s nimi domluvil schůzku a nejvíce si to sedlo s Johannesem & Marcusem Ehning a to byla moje první práce v zahraničí. Bylo to super!
Spolupráce s Danielem & Jordanem Coyle
Moje první americká zkušenost byla s Jordanem Coylem. Jordan hledal ošetřovatele a jezdce v jednom, tak jsem to jel na tři měsíce zkusit. Dostal jsem i jednoho koně na závodění. Bylo to moc fajn, s Jordanem i týmem jsme si sedli a později jsem si vyřídil víza a strávil jsem tam i další rok. Na jedněch závodech jsem se seznámil i s jeho bratrem Danielem. Daniel přišel s tím, že ve stáji, ve které působí, potřebuje k sobě ještě jednoho jezdce a tak jsem neváhal a nabídku přijal nyní mám pod sebou jak Grand Prix koně tak i ty mladé. Myslím si, že společně tvoříme skvělý tým.
Den Václava Staňka
Určitě je velký rozdíl mezi dnem ve stáji v Kanadě a dnem na závodech. Když jsem ve stáji, tak začínám jezdit v 9hod a běžně odjezdím kolem šesti až osmi koní, v práci končím, až když odjezdím všechny koně, co mám zrovna na starost. V závodním dni odjezdím nejdříve nějaké koně doma a pak se přesouvám na závody, kde se již plně věnuji závodům. Třeba v Ocale na Floridě se závodí na třech závodištích najednou, to bývá dost často velmi hektické. Díky skvělému týmu se to ale dá vždy skvěle zvládnout a díky ošetřovatelům je o koně perfektně postaráno. Vím co práce ošetřovatele obnáší a proto si jejich kvalitně odvedené práce velmi vážím.
Příprava mimo stáj
Podle mne je to velmi důležitá součást života jezdce. U každého je to individuální, já osobně se nyní nijak aktivně cvičení nevěnuji, ale je pro mne velmi důležitý psychický odpočinek a ten rád trávím s přáteli, třeba na golfu.
Volný čas Václava. Máte vůbec nějaký?
V Kanadě mám volného času vcelku dost. Jak už jsem říkal, rád chodím na golf, tam trávím dost času. Moc rád objevuji nová místa, to si velmi užívám, když jsem doma v Česku, ale rád procestovávám i nová místa v cizině.
Nejhorší x nejlepší moment jezdecké kariéry, chtěl se Václav někdy vzdát koní?
Nejhorší momenty jsou pro mne ty, když se nedaří. Nemyslím to tak, že když se nevydaří jeden závod, to je samozřejmě nějaké to zklamání, ale to se stane, patří to k našemu sportu. Mám na mysli tu situaci, kdy proces práce s koněm nejde podle představ. To zná asi každý, když to nejde podle našich představ, je to hodně demotivující.
Vzdát jsem se nikdy nechtěl, hnaly mne kupředu ty dobré momenty, které jsem chtěl zažívat zas a znova. Nejlepší momenty? Asi se to nedá nějak konkrétně říct, ale velmi mne Těší, že mám dobré vztahy s lidmi, se kterými jsem spolupracoval. To, že jsme v kontaktu a že oceňují moji práci, to mi dělá radost a považuji to za jedny z těch nejkrásnějších momentů v životě jezdce, kdy se jezdci navzájem podporují a přejí si jen to nejlepší.
Plány, sny a cíle do budoucna
Cílem je mít nadále možnost pravidelně se zúčastňovat CSI5*. Na kvalitní úrovni pracovat s mladými koňmi. Za mne je důležité, umět si nastavovat dosažitelné cíle a postupně nároky navyšovat, než si nastavovat ty obrovské s největší pravděpodobností, že to nikdy nepřijde. Je lepší, soustředit se na ty dosažitelné cíle, užívat si tu cestu a radovat se z každého dalšího kroku. Člověk by si měl to ježdění a tu práci s koňmi více užívat, ne se neustále poměřovat, kdo jezdí lépe, hůře, kdo skočí víc. V tomhle poměřování mi přijde dnešní doba divná. Jezdíme, protože to máme rádi.
Jak Václav vnímá welfare pohodu koní, rozdíly v přístupu ke koním dnes x dříve, profi jezdci x amatéři, ČR x zahraničí
Welfare u koní je pro mne určitě hodně důležité. O svoje koně jsem se vždycky staral sám, takže vím, co kůň všechno potřebuje a jak mu dopřát co největší komfort. Myslím si, že to by se měl snažit dopřávat svému koni každý majitel. U nás ve stáji v Kanadě chodí všechny koně do výběhu na co nejdelší čas, záleží na počasí, je to pro ně velmi důležité, jsou pak v dobré psychické pohodě a práce s nimi jde pak mnohem lépe.
Vztah jezdce a koně by měl být v harmonii. Záleží to na stáji, nedá se úplně říct, zda je to lepší v ČR či v zahraničí. Jsou fajn stáje tady a i fajn stáje v zahraničí. Mezi jezdci mi to přijde taky člověk od člověka, amatér může o svého koně pečovat lépe než jezdec v profi sportovní stáji.
Oproti dřívějšku nevnímám moc pozitivní pokroky dopředu v péči o koně. Přijde mi, že se na to dříve více dbalo. Když chtěl člověk jezdit, musel nejdříve vykydat, obstarat koně od a do z, pak až se mohlo jít jezdit. Dříve to byli koňáci s velkým K, dnes se to dá říct o málokom. Dnes se stává, že si člověk zaplatí lekci a jezdí, naučí se jezdit, ale chybí mu základní znalosti v péči o koně což je velká škoda. Nevím, čí je to větší zodpovědnost, zda jezdce či trenéra.
Názor na závody na styl. Má to smysl?
Za mne rozhodně ano, když jsem závody na styl jezdil ,vždycky mi to hodně dalo. Bylo by super, kdyby takových závodů bylo více. Mám dokonce i licenci stylového rozhodčího, i když to aktivně nevyužívám, takže já v tom vidím smysl velký.
Jak vést mladé začínající jezdce k zodpovědnosti při práci s koněm. Jak podpořit začínající jezdce a jak Václav vnímá dnešní jezdeckou komunitu?
Kéž bych na tuhle otázku znal správnou odpověď. Když má kolem sebe člověk začínající jezdce, tak jim může být tím největším a nejlepším vzorem. Člověk musí vědět, co chce a musí mít motivaci, pak jde všechno.Na jedněch závodech byla skvělá fotka (viz příloha).
V překladu:
,,Někde v této aréně je malé dítě, které by jednou chtělo být jako Ty. Dlužíš jim být nejlepší verzí sebe sama“
Co by chtěl Václav vzkázat začínajícím jezdcům, koňským nadšencům a celkově všem?
Rád bych všem vzkázal, aby si svůj život a cestu s koňmi užívali. Aby si užívali dny, které s nimi můžou trávit a hlavně aby měli rádi tu cestu, po které jdou, protože cesta je cíl.
Veronika Virágová & Václav Staněk
pro Welfare group blog
